úterý 23. října 2018

Dobroběh 2018


Když jsem se před více než třemi lety stala ambasadorem Rozběháme Soběslav, mým cíle a snem bylo motivovat lidi, aby začali běhat, aby se zlepšovali, aby si plnili své běžecké sny a úspěchy. Chtěla jsem vybudovat v Soběslavi komunitu lidí, kteří budou mít stejný zájem, nadšení a díky tomu budeme společně navazovat nová přátelství. Chtěla jsem také pomáhat ostatním. Těm, kteří nemají takové štěstí jako my a nemohou si jí zaběhat, protože jsou například nějak nemocní nebo si nemohou dovolit koupit ani ty boty na běhání. To je totiž filozofií celého projektu Rozběháme Česko.
A jak se říká VĚŘ, BĚŽ, DOKÁŽEŠ! Tak jsem vždycky věřila, občas běhala a nakonec dokázala.


„Jsme různí, ale patříme k sobě.“
Naprosto výstižný slogan, který nás provázel celým dnem.
Jsme různí – lidé se zdravotními problémy či jinými komplikacemi znesnadňujícími život, dobrovolníci, sportovci, děti, hrdinové nasazující vlastní životy za životy jiných, studenti, politici, obyčejní lidé, kterým nejsou příběhy těch ostatních lhostejné. Všichni tito lidé spojili své síly, aby pomohli tam, kde to je potřeba a těm, kteří si to zaslouží.

Soběslavský kemp TJ Spartak u řeky Lužnice ožil v sobotu 22.9.2018 akcí s názvem Dobroběh. Byl to teprve druhý ročník a už o něm nemůžeme mluvit jenom jako o běžeckém závodě, stalo se z něj totiž mnohem víc. Celou akci téměř celý rok připravovala Diakonie Rolnička společně se 42. mechanizovaným praporem Svatováclavským z Tábora a běžeckou skupinou Rozběháme Soběslav, která je místní odnoží celorepublikového projektu Rozběháme Česko.

Dopoledne se areálem kempu proháněly děti. Nejdříve na klasické běžecké trase a poté si mohly vyzkoušet dětskou army trasu s překážkami. Každý dostal odměnu a ty nejšikovnější v každé věkové kategorii získali i medaili a dárky od sponzorů. Některé děti dokonce zvládli oba dva závody.

Ve 13 hodin odstartoval závod na 6,7km na klasické běžecké trase a v 15:00 přišlo vyvrcholení celého dne – Army běh. Celkem 13 překážek čekalo na závodníky na trase dlouhé 6,5km. Všichni museli překonat překážku, jinak následovaly trestné dřepy nebo angličáky. Závodníci museli například přelézt lanovou lávku a síť, přebrodit se řekou, vylézt na 8 metrů vysoký val, proplazit se pod dráty a také se občerstvit živým červem.

Kromě běžeckých a překážkových tras se letos oproti loňsku rozšířila možnost účasti o pěší trasu, což uvítali ti, kteří chtějí pomoci, ale běh je pro ně příliš obtížná disciplína.
Celý den měli návštěvníci kempu možnost využít i doprovodný program nebo nabídku Čajovny Rolnička k občerstvení. I díky pěknému počasí v posledním letním dnu to byla krásně strávená sobota pro celou rodinu.

Mám slzy v očích, když vidím ty čísla. Díky počtu 478 účastníků na všech trasách se podařilo ze startovného a prodeje na místě vybrat neuvěřitelných 143 000Kč.


A pro koho Dobroběh byl?
Pro
dobrovolnické centrum Diakonie Rolnička.
Proč? Protože dobrovolníci mění svět!
Dobrovolníci jsou obyčejní lidé, kteří dělají neobyčejné věci. Bez nároku na odměnu, ve svém volném čase. V Diakonii Rolnička pomáhají dětem i dospělým s mentálním a kombinovaným postižením, tam kde to milující rodina ani profesionální sociální služby nedokáží - stávají se pro ně prvními opravdovými kamarády, díky nimž mohou trávit volný čas, podle svých představ. A nejen to, možností, jak se jako dobrovolník zapojit je mnohem více. Naše dobrovolnické centrum je tu pro ty, kteří dobrovolníka potřebují, i pro ty, kteří se dobrovolníkem chtějí stát.

pondělí 5. února 2018

Winter run České Budějovice

Když  jsem před dvěma lety zakládala Rozběháme Soběslav, měla jsem velké plány, velké cíle, velké sny... no prostě "velký voči". A ono stačí jen vytrvat a jít si pořád za svým a svých snů se nevzdávat. Ať už jde o běhání nebo cokoliv jiného.

Loni v létě jsem byla oslovena (to zní líp než "vtírla jsem se" 😁) Diakonií Rolnička, abych se podílela na organizaci nově vzniklé akce. Zpočátku byl jen nápad - udělat běžecké závody na podporu dobrovolnického centra pro Rolničku. Ten nápad dostal ale díky skvělým lidem naprosto jasnou podobu a ještě úžasnější realizaci. V září tedy u nás v Soběslavi odstartoval první ročník Dobroběhu. Samozřejmě, že hned po skončení jsme začali řešit datum a přípravy na další ročník. Což by nebylo ale nic tak zvláštního vzhledem k tomu, jak se první charitativní běh vydařil.

Co mě ale neskutečně moc těší je to, jak se díky téhle akci dokázali lidi spojit a také "vylézt ze svých ulit". Že i ti, do kterých bychom to nikdy neřekli, si přišli zaběhat a podpořit dobrou věc. A hlavně... že to funguje i dál... že tahle akce měla mnohem větší přesah než bylo nejspíš původně v plánu.


A co měl letošní Winter run a Dobroběh společného? Přece nás! Protože, když spojíme síly, dokážeme víc. 





A tak se nás v sobotu 3.2. do Českých Budějovic vydalo ze Soběslavi celkem 12. Wau! Po tolika závodech, kde jsem běhala sama nebo jsme jeli ve dvou, ve třech, je tohle pro mě splnění vize Rozběháme Česko. Spojovat běh s pomocí druhým.


V taškách, které dostali všichni účastníci jsme mimo jiných propagačních materiálů a dárečků našli i letáček na Dobroběh. Rozběháme Česko se tak krásně skrze tyto dvě akce propojilo, protože je partnerem jak Winter runu, tak našeho Dobroběhu.



Všichni jsme hrdě oblékli trička Rozběháme Česko a Dobroběhu a přesně v poledne vyběhli na pěknou trasu jihočeskou metropolí. Kromě Kamči, která běžela trasu 8km, jsme si všichni zaběhli tu kratší čtyřkilometrovou a i tak jsme ze sebe vydali maximum a někteří v cíli sotva popadali dech.





Trať závodu byla poměrně zajímavá. Na krátké trase se přebíhalo celkem 6 mostů. Hned první a nejzajímavější most nás čekal přímo za startem u plaveckého stadionu přes Vltavu. Ač most vypadá, že je (a nejspíš opravdu ano) betonový a pevný, stovky běžců ho dokážou pořádně rozhoupat. Je to zážitek, ze kterého se ne každému dělá úplně dobře a nohy se běžcům houpou ještě pár metrů po seběhnutí z něj. Něž se vzpamatujeme z jednoho mostu, už je tu další přes silnici u Kauflandu. Následuje klidná část Stromovkou, opět přeběh přes most přes silnici na Krumlov a moje oblíbená část trasy podél řeky, kdy běžci běží po obou březích proti sobě. Další most přes Vltavu na onen druhý břeh. To už se blížíme k zimnímu stadionu a opět přes můstek přes řeku ke sportovní hale a o pár set metrů dál zase náš oblíbený houpací most a cílová rovinka. Ačkoliv mosty nám ubraly z časů, nikdo si na ně nestěžoval, naopak to zvýšilo atraktivitu tratě.

Každá z nás (a Dušan), jsme si zaběhli sami pro sebe pěkné časy, soupeřili jsme nejen se všemi ostatními, ale hlavně mezi sebou, tipovali jsme si časy a v cíli porovnávali úspěchy či zklamání.


Speciální gratulaci posílám Adélce Štefanové, která se v dětském závodě na 800m umístila na krásném prvním místě z holek a třetím místě celkově ze všech 👏.





čtvrtek 4. ledna 2018

Run Praha-Plzeň

To, že nejlepší akce jsou ty neplánované, už dávno víme. V případě závodu, o kterém vám dnes budu povídat, to platilo dvojnásob.

Začalo to těšením se na něco úplně jiného. Začátkem letních prázdnin jsem se odvážně přihlásila na běžecké soustředění s Rozběháme Česko, které vedli Johny s Markétou. Koncem srpna jsem sbalila bágly a vyrazila do "brány Šumavy" vstříc novým zážitkům. Hned po příjezdu proběhnutí 10km s čelovkama, to byla ta největší pohoda. Pak už následovaly tři dny plné běhání, kruháčů, posilování, tréninků na rychlost, ale také srandy.
Hned na začátku pobytu jsme se rozlosovali do týmů po čtyřech. Nikoho jsem tam neznala a tak jsem si podle prvních dojmů vyhlídla dva týpky, kteří mi byli nejvíc sympatičtí a vzívala jsem všechny nahoře, abychom byli spolu v týmu. No a... jasně, že se mi to splnilo. Společně s Honzou, Michalem a Julií, která nás takhle pěkně vylosovala, jsme vytvořili ten nejlepší tým. Celé tři dny jsme drželi při sobě, pomáhali si, podporovali se. Na základě hesla "Někdo má v nohách, někdo v hlavě" jsme se skvěle doplňovali a s jasnou převahou jsme vyhráli v soutěži týmů, která trvala celé soustředění. Jako výhru jsme od našeho Johnyho dostali poukaz na startovné pro 10 lidí na štafetový závod Run Praha - Plzeň, jehož je Rozběháme Česko partnerem.


Super, radost velká! Mysleli jsme si, že z těch šestnácti lidí, kteří byli na soustředění lehko poskládáme tým. Opět se ale potvrdilo, že jsme měli prostě nejlepší tým. Závodu jsme se nakonec zúčastnili z celého soustředění jen my čtyři. Honza už měl registraci v jiném týmu a tak bylo na mě, Mikovi a Julii, abysme za týden sehnali dalších 7 lidí do naší běžecké party. Nikdo nepochyboval o tom, že se to povede.

A tak si naše partička oblekla dresy Rozběháme Česko a 16.9.2017 se postavila na start svého ve většině případů prvního štafetového závodu v životě.

Nikdo jsme s organizací a průběhem takového závodu neměl zkušenosti, nicméně o to zodpovědněji jsme to brali. Co se týče pohlaví, síly jsme měli rovnoměrně rozdělené - 5 na 5.

Přesně v 8:01 naši štafetu odstartovala Jana.

Já měla na starosti logistiku - které auto s jakými lidmi, kdy a kam pojede, do každého auta připravené propozice, vytisknuté trasy jednotlivých úseků, online tabulka s předpokládanými a pak i průběžně skutečnými časy, po doběhnutí každého člena jsem hlásila časový náskok oproti plánu, telefonáty mezi posádkami aut, podpora každého při jeho doběhu úseku....byl to docela šrumec 😃
Chvilku na odpočinek si naše posádka auta dala jen po ránu na snídani u Mekáče a pak už to fičelo celý den - počkat na předávce na dobíhajícího, sednout do auta a ject na další předávku, počkat, povzbudit, občerstvit, sednout do auta a zase dál. Vůbec to nebyla taková nuda jak to může vypadat, srandy bylo pořád dost.




Když jsme se v polovině trasy (přesně tady na té fotce) dozvěděli od jiného týmu, že jsou k dispozici online výsledky a podle nich jsme momentálně třetí v naší kategorii, jakoby nám píchli něco do žil. Ač jsme se nahlas navzájem přesvědčovali, že nám přece nejde o umístění, každý se už v duchu viděl s medailí na krku a byl odhodlán pro tým pokořit všechny svoje osobáky a v cíli padnout vyčerpáním.


Ani já jsem se nikdy předtím takového štafetového běhu nezúčastnila a tak jsem zažívala úplně nové pocity. Ta zodpovědnost za celý tým - ta vám dává tolik sil a odhodlání, co jste ani netušili, že v sobě máte. Nebojujete jenom sami za sebe, ale za dalších devět lidí, kterým to prostě nechcete posrat 🙊. 

Můj byl osmý úsek trasy. Měřil 8,4km a převýšení nemělo být tak hrozné jako na jiných úsecích, nicméně jsem si taky nějaký ten kopeček dala. Jana přede mnou sice nějaký čas nahnala, ale pořád jsme soupeřili s dalšími týmy "o bednu". Když jsem na Janu na předávce čekala, nervózní jsem byla tak moc, že jsem si zapomněla zapnout hodinky. GPS signál našliy až skoro po třech kilometrech. Což jsem ale v tu chvíli nevěděla kolik mám uběhnuto a tudíž ani kolik mi zbývá do cíle, jen jsem to odhadovala. A ono odhadovat, jestli běžíte rychlostí 5:30 nebo 6:00 a jestli máte za sebou 2 nebo 3 kilometry, je sakra rozdíl. Tak jsem to dřela co to šlo a poslední asi kilometr jsem asi už i nahlas nadávala. Hodinky mi naměřili 5,7km s tempem 5:36. Předpokládám, že předchozích 2,7km bylo ve stejném, ne-li lepším tempu.
Posledních asi 200 metrů před mým cílem na mě čekala Jana, aby mě do něj dotáhla. Druhá posádka auta zřejmě nečekala, že to uběhnu tak rychle a ač slibovali, že se mnou finiš doběhnou, autem přijeli asi 5 minut po mém doběhnutí. Určitě je potěšilo moje přivítání "Vy šmejdi"!" 😀



Po mě vyběhla už jenom Julie a cílový úsek, který byl nejdelší (přes 13km) si vzal do parády Mike. Kus před cílem jsme se k němu všichni připojili, abysme společně proběhli cílovou bránou v čase 8:16:44. Tak nějak už jsme tušili, že to bude čas vítězný...
Čekání na vyhlášení vítězů bylo dlouhé, čekalo se na další týmy, které dobíhaly později. Ale nám to nevadilo. Dali jsme si pivo, na které jsme se všichni celý den těšili a konečně si mohli všichni společně pokecat. 
Dočkali jsme se a s ohromnou radostí jsme si nechali na krk pověsit medaile za 1. místo v kategorii (z patnácti) a celkově 5. místo ze všech 43 týmů.



Týme, díky! 
Byly to úžasné zážitky a těším se na další ročník, kde se budeme snažit obhájit vítězství, protože jak říká Mike... "Jedeme bomby!" 😁 👊







pondělí 11. září 2017

Když už jen běhat nestačí

V dubnu 2016 jsem dostala nápad, že nechci běhat sama, že chci, aby nás tu v Soběslavi běhalo víc, abych si měla s kým o běhání povídat, s kým sdílet všechno kolem běhání. A tak tehdy pomalu a jistě přišel začátek Rozběháme Soběslav pod "hlavičkou" celorepublikového projektu Rozběháme Česko, které má na svědomí skvělý Johny Alaskan.


Utekl přesně rok a v dubnu 2017 už mi asi i tohle začalo být málo. Chtěla jsem víc. Víc lidí, víc zážitků, víc radosti nejen pro sebe, ale i pro ostatní. Johny mi celý ten rok dával výborný vzor a ač možná nevědomky mi ukazoval tu cestu, kterou chci jít i já. Mít radost z toho co dělám, setkávat se s lidmi, které baví to samé, pomáhat ostatním a mít práci jako koníček. 


Naprosto spontánně, doslova za minutu dvanáct, přišel nápad uspořádat v Soběslavi běžecké závody. S tou myšlenkou jsem si pohrávala už delší dobu, ale neměla jsem na to dost odvahy. Až akce s názvem "T-mobile olympijský běh" mi dala možnost si to vyzkoušet. Bez jediného zaváhání jsem kontaktovala pořadatele, domluvila vše co bylo potřeba a už jsem v tom lítala. Vůbec nechápu, jak jsem si to představovala... Ač byla akce podpořená a zajištěná profesionály po celé republice, přece jen organizaci toho mého závodu jsem si musela "vyžrat" úplně sama. Když vám někdo dá nějaký úkol, dá vám práci, kterou jste nikdy nedělali, hodí vás do toho a prostě řekne Plav, většinou vám nic jiného nezbývá. Ale když tohle uděláte sami a zcela dobrovolně, když jdete do něčeho co jste nikdy nedělali, co bude moct hodnotit spousta lidí...to prostě musíte být padlí na hlavu jako já 😁.
A tak jsem plavala jak nejlíp jsem v tu chvíli mohla. Naštěstí mám kolem sebe skvělé lidi, kteří bez sebemenšího zaváhání pomohli s čímkoliv co bylo třeba. Děkuju vám, kdo jste se zapojili a pomohli.




Když na tu středu 21.června vzpomínám teď, jsem za tuto akci neskutečně vděčná. Cítím, že se tam stalo něco velkého... Něco co v Soběslavi ještě nikdo nezažil. I ti, kteří se do teďka báli ukázat před lidmi v legínách a funkčním tričku a radši se jako osamocení běžci potulovali po lesích, najednou vyšli mezi lidi a přišli si zaběhat a zasoutěžit. Najednou zjistili, že v tom nejsou sami, že se nemusí bát a stydět, že na rychlosti nezáleží. Že jde o tu radost a setkání s lidmi, kteří jedou na stejné vlně.


Ač už vím, že spousta věcí šla udělat lépe, těší mě, že ohlasy byly pozitivní a hrozně mě to nakoplo a dodalo odvahy do dalších akcí. Jen jsem tedy nečekala, že to přijde tak rychle. 
Ani ne týden poté jsem dostala možnost podílet se na něčem úžasném.... 
Samozřejmě, že jsem do toho opět bez váhání šla po hlavě. Tentokrát o malinko zkušenější, o něco chytřejší, o dost informovanější a o spoustu možností bohatší. 




 Myšlenka uspořádat běžecký závod tentokrát nevzplanula v mojí hlavě. Tenhle skvělý nápad vzešel od ještě skvělejších lidí z dobrovolnického centra pro Diakonii Rolnička. Veřejné sbírky, řemeslné trhy, prodejní bazary?... Nuda! - Chcete přispět nějakou tou korunou na dobrou věc? Tak proč se u toho pořádně nezpotit. Protože vy sami chcete, protože vás to baví!
A tohle je přesně ta cesta, kterou jde Rozběháme Česko. Přesně tohle chceme dělat. Dělat to, co nás baví a pomáhat ostatním. Baví nás běhat, baví nás organizovat, zařizovat, propagovat, motivovat. A tak jsme spojili síly a už v sobotu 23.9. si budete moct zaběhnout historicky první charitativní 

v Soběslavi!
Už teď vím, že to bude velké a máte se na co těšit 😉
Já se samozřejmě těším moc na vás všechny a na celý den, který nás čeká. A až mě tam uvidíte zase pobíhat s mikrofonem v ruce, zastavte mě - ráda si s vámi jako vždycky popovídám.
 DOBROBĚH




Budějovický půlmaraton potřetí

Původně jsem chtěla zážitky a akce z poslední doby shrnout do jednoho článku, ale po napsání prvního příspěvku jsem musela situaci přehodnotit a každému závodu tedy věnuji svůj vlastní prostor :-)

3.6. Půlmaraton České Budějovice
Ty bláho! Už potřetí! Na začátku to byl hec a sranda a mě to ještě nepřešlo. V mých milovaných Budějcích tedy půlmaraton do třetice všeho dobrého :-)

Sešla se nás tu pěkná partička. Vždycky mám hroznou radost, když na závody vyrážíme společně s kamarády nebo se na nich potkám se známými nebo i novými tvářemi. Miluju to, že těch známých začínám mít všude čím dál tím více.
Už delší dobu jsem cítila, že Budějce budou stát za to. Měla jsem dost naběháno, skvělá forma, prostě jsem se těšila na skvělý výkon. Čas jsem očekávala podobný jako na půlmaratonu v Praze v dubnu, kolem 2:10.
Ve startovním koridoru jsme si stoupli vedle vodičů na tento čas. Už ale asi po půl kilometru jsme doběhli vodiče na 2:00. Píšu v množném čísle, protože jsem poprvé v životě běžela závod po boku mých kamarádů. Broňa s Jitkou mě neskutečně podporovali a já si hrozně užívala to, že neběžím sama bůhvíkde na konci. Byli dokonce tak skvělí, že prvních několik občerstvovaček mi běhali ke stolkům pro pití a mě nechali běžet dál, abych se nemusela unavovat zabíháním a ztrácením tempa. Jitka nám utekla dřív, Broňa se mnou vydržel až do 9.km, kde jsem začala vytuhávat a zpomalovat a on si běžel dál svým tempem. Jasně, přepálila jsem to, ale nehodlala jsem se vzdát. Trvalo mi to asi 3-4km než jsem si "odpočinula" a dostala se zase do svého tempa, poslední dva km byl už fakt boj, ale za ten osobák to stálo.

Forma se potvrdila a já doběhla do cíle s krásným časem 2:03. Aby mě moje tělo přesvědčilo, že to bylo na něj fakt moc, po proběhnutí cílem, šlo rovnou k zemi. To je prostě takový okamžik, kdy nad svým tělem ztratíte veškerou kontrolu a i když jste dá se říct při smyslech, nemůžete nic. Vlastně ani nechcete. A nevíte nic... Takže jediná nejlepší věc, kterou můžete udělat je, nechat si pomoct. A tak jsem se nechala položit na zem, namasírovat. Přesun do sanitky a hořčík do žíly jsem odmítla a tak jsem ho do sebe za dozoru zdravotníků nasypala a zapila asi litrem vody.
Během chvilky jsem to ale rozchodila a tak mohlo následovat naše oblíbené focení a taky Birell :-)


 

pátek 2. června 2017

Můj maraton

Je nás takových určitě spousta a tak si představte... Je to bez měsíce rok, co jste oslavili třicítku. Leckdo si z vás utahuje, že už vám táhne na čtyřicet. Ale vy se tak vůbec necítíte - naopak, jako by vám bylo pořád pětadvacet, čas se zastavil a připadáte si pořád mladí, v tom nejlepším věku a fyzicky se cítíte líp než kdykoliv předtím. Ale kdepak. Stačí se podívat za zavřené dveře vedlejšího pokoje, kde právě spí vaše dvě ratolesti, a dojde vám hned, že už vám není těch 25, že za chvíli budete mít doma školáky a ten čas fakt hrozně letí. A tak mě napadá, že je to vlastně fajn, když chceme letět proti němu. Nebo spíš v mém případě - BĚŽET proti němu.

Vzpomínek a zkušeností už máme v tomhle věku spoustu, ale stejně může být pořád ještě více věcí "poprvé". A koho ve spojení s tímto slovem nenapadla klasická fráze z Bravíčka Tenkrát poprvé, tak kecáAle popravdě - kdo si to svoje Tenkrát poprvé pamatuje? Jakože vím s kým a kde to bylo, ale ty pocity? Chtěli byste je zažít znova a už vám taky ta třicítka odzvonila a fyzicky je to prakticky nemožné? Mám pro vás jednoduchou radu - BĚŽTE MARATON!

Ve zkratce - je to vlastně dost podobné, ať je vám sladkých 16 a očekáváte první sex nebo je vám 30 a rozhodnete se uběhnout maraton. Plánujete to dopředu, víte kdy k tomu dojde, kde k tomu dojde a s kým. Celý den předtím jste nervózní. Co den, ale týden! Když už jste tam, kde máte být, nervozita by z vás mohla tryskat. Zároveň se těšíte, ale i bojíte. Nikdy jste ještě něco takového nezažili a nevíte co vlastně očekávat. Bude to hezké? Bude to i bolet? Bude to rychlé nebo to bude trvat celou věčnost? Splní se vaše představy a sny o tom dokonalém zážitku nebo to bude něco hrozného co nebudete chtít už nikdy zažít? A co bude potom? Zůstanete spolu? Bude to láska na celý život nebo vás přestane bavit a necháte ho běžet ať si s ním zas užijí jiní? Tu první lásku drtivá většina z nás už dávno opustila, opustila i mnoho dalších lásek po ní. Ale běh je jenom jeden jediný, "ten pravý". Ten, kterého nikdy neopustíte, ať se děje co se děje. Tomu budete věrní už vždycky. Ač s ním trávíte hodiny, dny a roky a života, ač vás někdy naštve, nebaví, bolí... vždycky se k němu vrátíte. A maraton, to je takový běžecký sňatek. Jako byste si navždy odpřísáhli věrnost a lásku. Do vašeho srdce se zaryje tak hluboko, že už s ním budete spjati do konce života.
Naštěstí věřím, že s během je to opravdu možné, na rozdíl od těch lásek a sňatků lidských...

Ale už dost sentimentality, jede se na maraton!
Ještě týden před ním jsem si myslela, že pojedu ráno z domova rovnou do Prahy. Ale poté co jsem zjistila, že start je v 9 hodin ráno, jsem situaci přehodnotila. Představa, že budu muset vstávat asi ve 4:00 byla natolik děsivá, že jsem ve středu začala shánět ubytování v Praze. Sehnala jsem pěkný hotýlek na docela pěkném místě, za celkem pěknou cenu. V sobotu dopoledne jsme tedy vyrazili do Prahy. Během krásného slunečného odpoledne jsme si užili maratonské Expo. Jako bylo to fajn, ale člověk by tam nechal výplatu. Pořád něco ochutnáváte, zkoušíte, prohlížíte, necháváte si vyprávět o nejnovějších novinkách a nejvychytanějších vychytávkách. Proč bych měla během hodiny ochutnat 4 druhy jonťáků jen proto, že je to zadarmo, jsem nechápala a vzala jsem si kelímek pouze od jedné firmy, která poskytovala občerstvení na posledních závodech, na kterých jsem byla, a to jen proto, abych věděla jak to vlastně chutná normálně, protože toho vždycky půlku na sebe vyliju nebo to prostě během toho závodu nechutná asi nijak.


Udělat pár povinných fotek, vyzvednout startovní číslo, bundu a motivační tričko. Teda ono je úplně normální, na rozdíl ode mě... Motivační proto, že když jsem si loni v červenci objednávala startovné a tričko k němu, myslela jsem si, že ještě něco zhubnu a tričko si objednala o číslo menší. Ano, tušíte správně - nezhubla jsem. A tak mi mé oficiální tričko z maratonu bude ležet ve skříni, dokud se ten zázrak nestane.




Pak už jsme se jenom podívali na start DM rodinného běhu a vydali se zpět k hotelu, aby mohla začít fáze "relax". Pozdní oběd (nebo brzká večeře) v Ugo Arkády Pankrác, posezení u kafíčka u Hamerského rybníka a snaha zahnat předzávodní stres. Dařilo se výborně.
Na pokoji v hotelu nudu a stres zaháním aranžováním mých běžeckých potřeb na zítřejší den, focením a sdílením na Facebooku a Instagramu a tlacháním s ostatními běžci po těchto sítích. Potom jsem si stejně jako několik tisíc ostatních běžců, kteří měli druhý den ráno vyběhnout na maratonskou trať, pobrečela u Forresta Gumpa. Opravdu od tvůrců televizního programu výborný tah.


A je tu ráno, ač v cizím prostředí, tak jsem se do mého vysněného dne vyspala dá se říct do růžova. Jakby taky ne s tou mojí výbavičkou :-) Sbalit, nasnídat a přesunout se autobusem a metrem na Václavák. Byla jsem zpocená ještě než jsem tam dojela. Hlava se mi točila z těch všech lidí kolem, nedokázala jsem přestat myslet na to, co se ten den bude dít, co mě čeká, jak to zvládnu. Nervózní jsem byla snad ještě víc než před maturitou, svatbou nebo nevím k čemu bych to přirovnala. Psychické vysvobození přišlo, když jsme se sešli s Jitkou, Jardou a Pavlínou. Všechen ten strach, nervozita, radost, prostě záplava emocí najednou bouchala a já začala brečet jak malá holka. Muselo to ven... Pomohlo to. Začala jsem si to všechno kolem užívat, snažila se myslet pozitivně, povídala jsem si se všemi kolem, několikahodinová jízda mohla začít...

Týden před maratonem jsem si četla spoustu článků, příběhů, zážitků běžců z jejich prvního maratonu. Představovala jsem si, o čem asi budu psát já až to také budu mít za sebou. O tom, jaká to byla hrůza, kdy přišla "maratonská zeď", krize, jak jsem skolabovala, jak jsem měla těžké nohy, jak jsem doběhla poslední nebo vůbec? Ale vůbec jsem si nedokázala představit, že to budou jen ty nejkrásnější zážitky o kterých budu chtít psát.


Je 9:00 a Staroměstským náměstím se ozývá startovní výstřel.
Já jsem v tu dobu někde blíže spíš k Václaváku, kde přesně netuším. Procházka startovním koridorem k bráně, kde se začíná měřit čas, mi trvá 13 minut. A už není cesty zpět, už to musím dát. Zase se mi chce brečet. Těch lidí tady...všichni tleskají, fandí, mávají, připadám si jak celebrita. A budu si tak připadat následujících 5 hodin.

Na otázky, za kolik to chci dát jsem samozřejmě odpovídala, že chci hlavně doběhnout. No ale
6 hodin by bylo pořád fajn. Můj "tajný" sen byl ovšem 5 hodin. O to byla větší moje radost, když jsem zjistila, že vodičky na 5:00 budou Jitka s Petrou. Ještě před startem jsem se s nimi pozdravila a domluvila se, že s nimi zkusím běžet aspoň 30km a pak už to snad nějak dojdu.


Euforie po startu mi vlila do žil tempo rychlejší než běžely holky a tak jsem jim trochu utekla. Nakonec se to ukázalo jako výhoda. Ač jsem oblíbené toitoiky použila těsně před startem, chvíli na to už se mi chtělo zase. Prvních 5km jsem tedy tak trochu protrpěla a na první občerstvovačce jsem je opět využila. Zrovna když jsem vyšla ven, probíhala skupinka s Jíťou a Peťou a tak jsem je doběhla a přidala se k nim.


Holky byly naprosto skvělé, ta nálada, která se nesla celou skupinkou byla krásně nakažlivá.To nadšení, ta radost, podpora, to že v tom jsme všichni spolu, ze všech úplně sálalo. Povídáme si, tleskáme si s lidmi stojícími kolem trati i s běžci běžícími v protisměru. Díky holkám má naše skupinka té popularity trochu více než ostatní, přecejen s těmi vlajkami na zádech jsou dost nápadné a hlavně znají snad půlku běžců v celé republice. A mě to vyhovuje. Mávám, usmívám se do foťáků, sluníčko svítí, prostě krásný den. Dokonce jsem se v protisměru dvakrát minula s kamarádem Honzou, podruhé jsem mu doslova radostí, že ho vidím, skočila kolem krku. Na trati jsem potkala i další kamarády a známé tváře nebo se seznámila s novými lidmi.
Joo, i maraton je dobrá seznamka :-)





Až do půlky trasy jsem byla naprosto v pohodě. Když mi zapípali hodinky a ukázaly 22km, jediné co mě napadlo bylo TAK JSEM TEĎ UBĚHLA ÚPLNĚ NEJDÁL V ŽIVOTĚ. Ano ano... Ač jsem měla velké plány na přípravu, jen a jen svojí neschopností jsem je nedotáhla do konce a největší vzdálenost jakou jsem před maratonem uběhla bylo na Běhej lesy Brdy 21,8km. Spousta lidí se mě ptalo, jak trénuju na maraton. A odpověď je jednoduchá - netrénuju nijak. Běhám, tak jak mě to baví a jak to zrovna jde. Protože věřím, že je to v hlavě. A já když si do tý hlavy něco vezmu, tak to prostě dokážu.


Hlava ale chvilku stávkovala. Přesně kolem 23.-27.km na dlouhé rovince na Smíchově. Takovéhle úseky jsou na psychiku nejhorší. Zatáhlo se, foukal vítr, dokonce mi byla zima, byla jsem naštvaná, nebavilo mě to, nechtěla jsem si brát vodu na občerstvovačkách, ale pořád jsem chtěla běžet, to bylo nejdůležitější. Holky jako by to vycítily a podporovaly nás všechny jak psychicky tak fyzicky. Věděly, že spousta z nás je už za hranicemi svých dosavadních sil, ale táhly nás dál. Když už jsem se trochu zberchala, objevila se cedule 30km. Ta trojka na začátku mě úplně vyděsila. A Peťa to zase věděla a řekla nám „Nemyslete na to, co máte za sebou, ale co máte před sebou." Když jsme minuli značku 33km s nadšením na nás křičela „Už jenom devět! To je jak když si jdete po práci doma zaběhat, to dáváte běžně, to už je pohodička, teď už to nikdo nevzdá!"

I když jsem běžela pořád stejnou rychlostí, kilometry se teď hrozně vlekly. Na občerstvovačkách jsme na pokyn holek přecházeli do chůze, v klidu se napili, namočili houbičkami. Ale už to bolelo...bolelo jít, bolelo zase začít běžet. Přepla jsem na autopilota. Teda spíš Jíťa mi ho zapla, když řekla: „Hrozně dýcháš, uklidni se, nepanikař! Nečekej žádnou krizi, ta už nepřijde. Nekoukej se na hodinky, s nikým nemluv, neotáčej se a BĚŽ!" A tak jsem běžela. Narozdíl od Forresta, už jsem věděla, že to je to k něčemu dobrý.


V tomhle režimu jsem uběhla 5km, kdy jsem v podstatě něvěděla o světě. Kilometr před cílem mě probrala Jitka, když mi řekla: „Tak a teď už poběžíš sama. Máme dobrej čas, my musíme zpomalit, ale ty drž tohle tempo a dáš to pod 5." Snažila jsem se jí odporovat, že je mi to jedno, že chci doběhnout s nima. Poslední slova, která jsem od ní v ten den slyšela, byla: „Není ti to jedno! Bude tě to štvát, že nemáš tu čtyřku na začátku!"
A tak jsem zase přepla, posbírala všechny síly, začala předbíhat spoustu lidí, vyhecovala jsem ještě jedno chlapíka, se kterým jsme spolu proběhli Pařížskou ulicí a po modrém koberci jsem si doběhla pro tu nejkrásnější medaili a čas se zastavil na 4:58:22.


Děkuju vám všem, kdo mi fandíte a podporujete mě, moc to pro mě znamená. I kvůli vám se snažím jít dál a dělat toho víc. Proto, že život není jenom pohádka, mám je hrozně ráda. A tak jako v jedné z mých nejoblíbenějších Tajemství staré bamibtky, říká princ Jakub (Tomáš Klus) své milované Aničce, říkám i já:


                                                       „MŮŽEŠ, STAČÍ CHTÍT"

           










neděle 26. března 2017

Všechno je jednou poprvé


Sobota 11.3.2017 byla dnem spousty mých "poprvé". Dopoledne jsme s mamkou vyrazili do Mladé Vožice na 3. vožický vytrvalostní běh. Už tady začíná první "poprvé". Nikdy jsem se tohoto závodu nezůčastnila, ani jsem vlastně nebyla ve Vožici. Ač jsem tomuto závodu nepřikládala nějaký velký význam, stal se dalším nezapomenutelným. Je to už čtvrtý takový závod, který mě přesvědčil, že tyhle malé, nekomerční akce, ale o to víc organizované s čistým nadšením a láskou k běhu, jsou ty nejlepší.

 V Mladé Vožici nás vyběhlo a myslím, že nakonec i doběhlo celkem 74. Skvělá přátelská atmosféra, hlavní organizátor Jindřich se snažil popovídat snad s každým a přitom ještě hlídat, kontrolovat a řídit to všechno.
Start byl jinde než zázemí závodu, takže jsme se tam museli pěšmo přesunout, aspoň jsme se stihli seznámit a popovídat. Na startovní "čáře" jsme se seřadili asi do tří řad a po Jindry "3...2...1...start!" jsme se spustili z kopce dolů. Vůbec jsem netušila jaká trať mě čeká. No a tak mě tedy rozsekal hned první kopec dolů. Byl to takový šupec, že jsem se bála to pustit a tak jsem brzdila a brzdila a nohy začali bolet už po prvním kilometru. Sotva jsem se rozkoukala, kopec nahoru. Ale faaakt dlouhej. Když jsem koukla za sebe, bylo tam podle mě ještě tak 15 lidí. Pohoda, kopec si pěkně vyšlápnu, není kam chvátat. Holt, co si budeme povídat - holka od Lužnice není na kopečky zvyklá.Nahoře na kopci sotva lezu a pletu nohama a někdo na mě křičí "Poběž, poběž, ať máš pěknou fotku" - No jako to byl fakt nápad stoupnout si s foťákem na tohle místo :-) Nicméně jsem posbírala síly, rozběhla se a panu fotografovi zamávala. Vůbec ale nechápu, jak je možný, že na tý fotce vypadám jako, že fakt běžím a jsem úplně v pohodě.



Asi 50 metrů za touhle fotkou byla občerstvovačka a zároveň dělení tratě. Zastavit, napít, vydechnout...začínají dobíhat ti za mnou a běží na trasu 7km. Já se rozbíhám na svoji trasu dlouhou 14km. A tady začal můj boj - fyzicky i psychicky. Všechno špatně. Trasa strašná, lesní cesta samej kamen, kořeny, bláto, z kopce dolů, takže zase brzdit. Víc jsem opět šla než běžela. A v těch chvílích, kdy jsem zrovna běžela přicházel problém, který jednou potká každého běžce... Kdo zažil, už ví o čem je řeč, ostatní si snad domyslí. Co teď? Přece celou cestu nepůjdu? Za tím lesem by mohla být nějaká vesnice...A co když ne? Vůbec netuším kudy poběžím. Jsem v lese a...jsem tu sama. Počkat! Jsem tu sama? Jakto, že jsem tu sama? Neběžím špatně? Neměla jsem běžet jinudy? Ne, dobrý, jsou tu šipky na stromech. Ale kde jsou ti lidi co běželi za mnou před občerstvovačkou? PANIKA! Chce se mi brečet. Připadám si jak malý dítě, který se ztratilo v lese a nemůže najít maminku. A nejednou se otočím a za mnou není sice maminka, ale jede tam pán v reflexní vestě na kole. Uff, člověk! Nejsem tu sama. Až v tu chvíli mi to došlo - všichni, kdo běželi za mnou zahnuli na trasu 7km. Takže jsem teď poslední a za mnou už jenom pořadatel na kole. No bezva, to to můžu rovnou zabalit. Zpátky je to pořád blíž než dopředu, můžu se vrátit. Křeče v břiše mě donutí přemýšlet zase chvíli nad něčím jiným. Šišky, listy, jehličí, klacky... Ha! Mech! Zažívám své další "poprvé" a aspoň fyzicky je mi na dalších pár kilometrů líp. Pan pořadatel mě dojel a ujistil, že "to je v pohodě, běž v klidu". 

Na závody si zásadně neberu sluchátka, ale teď toho lituju. Stejně tak toho, že jsem si nevzala kompresky. Na co jsem já blbec myslela, když jsem se balila? 7km za mnou a strašná rovinka po silnici přede mnou. Nebaví mě to, chci to vzdát. V dáli vidím na křižovatce stát bílé auto, u něj pán a kluk, očividně čekají na mě, aby mi ukázali, že mám zahnout a neběžet rovně. V hlavě mám jedinou myšlenku - AUTO! Paráda! Končím, balím to. Řeknu jim, ať mě vezmou tím autem zpátky. Co je horší - vzdát to a přijet zpátky autem nebo doběhnout poslední? Daleko přede mnou nikdo není, šance, že někoho předběhnu je nulová. Když se nechám dovézt autem, můžu se nenápadně vytratit, aby si mě nikdo nevšim, aby o tom nikdo nevěděl. Blížím se k pánovi u bílého auta, zpomaluju a nejsem to já, kdo první otvírá pusu. "Pojď, jsi dobrá, máš za sebou víc než půlku. To dáš, vedeš si výborně. Tak pojď, pojď, dáš to." No přece jsem mu v tu chvíli nemohla říct, že jediný na co myslím, je jeho auto, který mě může dovézt zpátky k tomu mýmu. Jako kdyby věděl, co se mi odehrává v hlavě. Tomu pánovi na křižovatce u bílýho auta jsem strašně vděčná, že mě nenechal padnout a těma pár slovama mě popohnal do cíle.

A tak zase kopec nahoru, dolů, nahoru, dolů, snažím se myslet pozitivně. Když je mi při běhu ouvej, představuju si, jak dobíhám do cíle, snažím se cítit jako bych tam už byla. Tentokrát to vůbec nepomáhalo. Těžko se vizualizuje vběhnutí do cíle, když víš, že budeš poslední.
Na 9.km se začalo projevovat moje další "poprvé". V pátek jsem si koupila nové boty a nenapadlo mě nic lepšího než si je vzít v sobotu na závod. Zastavuju, boty převazuju, nohy bolí. Teď už to prostě doběhnout musím a bude to bolet ještě víc.
Pan pořadatel na kole se mnou solidárně drží tempo, v serpentinách poradí, že to mám vzít zkratkou přes les, pak chvilku rovinka, dostávám se zpátky do města a začíná mi být zle z představy, že budu muset vyšlápnout ten kopec, který jsem na začátku běžela dolů. Ztratit už nemám co, pomalu ho vyšlápnu. Přes město už se mnou pan pořadatel jede bok po boku, povídáme si a už se dokážu i smát. Zelenými vrátky do areálu u sportovní haly vjíždí kousek přede mnou - Koukejte všichni, vedu vám tu poslední. A oni všichni fakt koukají, tleskají mi a já s hlavou (a rukama) vzhůru dobíhám do cíle. POPRVÉ POSLEDNÍ

Nebyl to pro mě lehký závod, byl to tedy hlavně závod sama se sebou, ale byl to skvělý zážitek. Díky všem, kdo se podíleli na organizaci, díky "pánovi u bílého auta na křižovatce", díky pánovi na kole, který se mnou strávil několik kilometrů. Poděkování posílám i Martinu Svatkovi za výborný gulášek a Blance a Radce za pokec v šatně :-)

A věřte, že je lepší být v cíli poslední, než nevyběhnout vůbec.